Titulní stránka > Historie osídlení
Snad žádný národ neprošel za dobu své existence tak složitým vývojem, jako Židé. Tisícileté upírání historického nároku na vlast i na život v jiných zemích, pronásledování i pogromy,
Pogrom
Jako pogromy (z ruského „gromiť“, громить ve významu „pustošit, drtit“) byly nazývány rasové nepokoje zaměřené proti Židům, ke kterým docházelo často s vládní podporou většinou v Rusku a východní Evropě. Pogromy se staly běžným jevem během masové vlny protižidovských bouří, které se přehnaly jižním Ruskem v roce 1881 po tom, co byli Židé nespravedlivě obviněni ze zavraždění cara Alexandra II. Bezprostředně po propuknutí pogromů byly ve 166 ruských městech zničeny tisíce židovských domů, celé rodiny byly uvrženy do krajní bídy, docházelo ke znásilňování žen, mnoho mužů, žen i dětí bylo zabito nebo zraněno.
Od počátku do poloviny 20. století docházelo k pogromům také v Polsku, Argentině a v celém Arabském světě. Krajně ničivé pogromy se objevily během druhé světové války, kdy došlo i k Rumunskému pogromu v Iaşi, kde bylo zabito 14 000 židů a k pogromu v Jedwabne v Polsku s 380 - 1 600 oběťmi. Poslední zaznamenaný velký pogrom v Evropě byl poválečný pogrom v Kielce v Polsku, ke kterému došlo v roce 1946.
vyvrcholilo nedávným úsilím hitlerovského NěmeckaDavidova hvězda o vyhlazení Židů vůbec. Ale
Davidova hvězda
Davidova hvězda
V 30. a 40 letech 20. století v nacistickém Německu a Němci okupovaných územích (např. také v Protektorátu Čech a Moravy) museli Židé na veřejnosti nosit symbol žluté Davidovy hvězdy s nápisem Jude jako symbol svého zostuzení režimem.
také málokterý národ si zachoval tak velkou životaschopnost, vrozený pocit své příslušnosti, schopnost uplatnění se nejen ve své vlasti ale kdekoli jinde ve světě. Je proto zcela zákonité, že studiu židovského osídlení v mnoha státech světa, zejména v Evropě, byla věnována značná pozornost, ne však vždy byly výsledky podány naprosto historicky přesně a nezkresleně. Určitým nedostatkem dosavadního výzkumu bylo, že se většinou omezil na města a opomíjené zůstaly vesnice. Jednou z vesnic, ve které židovská komunita existovala téměř tři sta let, je ves Slatina u Horažďovic. Rozsahem židovského osídlení (ghetto,
Ghetto
Ghetta označovala ve středověku čtvrti měst, kde museli žít Židé (například Josefov v Praze). První ghetto existovalo od 16. století v Benátkách (na ostrově Ghetto Nuovo, od nějž získalo obecný název), později se ale objevila v celé Evropě. Postupem času a s rozvojem průmyslové revoluce a následné asanace měst sice vymizela, znovu byla ale vytvořena v 20. století. Tato ghetta zřídili Němci za druhé světové války pro židovské obyvatelstvo, byly to přestupní stanice do koncentračních táborů (nacházela se například ve Varšavě, Lodži či Terezíně).
synagoga,
Synagoga
Synagoga, z řeckého συναγωγη, synagógé („shromáždění“), hebrejsky בית כנסת, bejt kneset („dům shromáždění“) nebo בית תפילה, bejt tefila („dům modlitby“), je židovský chrám, sloužící jako místo setkání, modliteb i náboženského studia.
Komplex synagogy často zahrnuje další zařízení, sloužící židovské obci. Zatímco postranní místnosti mohou plnit funkci studovny, v hlavním sále se konají bohoslužby, jejichž základ spočívá v předčítání veršů Tóry.
škola, hřbitov) je Slatina svým způsobem ojedinělá.
Historie Židů ve Slatině
Ves Slatina byla založena okolo roku 1150. Kolem roku 1220 došlo k založení a vybudování malého církevního dvora. Svatojiřský klášter, který se značně podílel na kolonizaci této oblasti, vlastnil dvůr ve Slatině 56 let, do roku 1284, kdy jej biskup Tobiáš prodal panu Bohuslavovi, purkrabímu hradu Zvíkov za 170 hřiven stříbra. Pak se v držbě dvora a vsi Slatiny vystřídalo několik rodů, a v roce 1691 koupil Slatinu Václav Lev Jindřich Kunáš z Machovic. Držba Slatiny rodem Kunášů znamenala i výraznou změnu v jejím životě. Kunášové, podle příkladu mnohých jiných šlechticů, začali s postupným usazováním Židů na svém panství ve Slatině. Umožnili jim pronájem některých opuštených chalup a poskytli pozemky ke stavbě vlastních obydlí, které daly základ slatinskému ghetu. Tito Židé se zabývali převážně obchodem s obilím a dobytkem, podomním obchodem a lichvou. Požívajíce Kunášovi ochrany jako "Schutzjude", tj. chráněný Žid, museli svému ochránci odvádět značnou část svých příjmů. Již tehdy byly konány židovské bohoslužby o čemž svědčí zřízení židovského hřbitova, který povolil Václav Ferdinand Kunáš z Machovic, listinou vydanou roku 1723.
Ghetto, synagoga, škola, hřbitov
Původní hřbitov, podle zakládací listiny 8x8 sáhu (15 x 15 metrů), byl později rozšířen na dnešních 58 x 28 metrů a obestavěn kamennou zdí. Nad vchodem byla umístěna deska s hebrejským nápisem: "BAIS MOUEVITS L`CHOLCHAI. KHI UFOR ATHU VAEL UFOR THOŠUF" (Dům shromáždění všech živých. Prach a země jsi a v prach a zemi se navrátíš). V současné době je na hřbitově dochováno okolo 172 náhrobních kamenů, dvojího typu. Žulové jsou vesměs prosté, bez ornamentiky, dnes již špatně čitelné. Druhou skupinou jsou vápencové stély, většinou završené obloukem zdobené stylizovanými květinovými motivy lidového charakteru. Do slatinské náboženské obce příslušelo 12 vesnic, na hřbitov však byli pochováváni Židé ze širokého okolí. Skutečný počet pochovaných osob však bude mnohem vyšší. Původní synagoga byla dřevěná, na čtyřech nosných dřevěných sloupech, velmi malá, o rozměrech asi 8 x 6 metrů. Stála v centru ghetta. V roce 1868 zakoupila židovská obec nový pozemek od J. Podlešáka za 500 zlatých a vystavěla novou, zděnou, na vesnické poměry honosnou budovu v podobě v jaké je dnes znovu obnovena. Byla v ní škola, byt a modlitebna. Židovská škola, jejíž počátky sahají do konce 17. století, ukončila pro malý počet dětí svou činnost roku 1893, kdy ji také opouští poslední rabi Gottlieb Schlessner. Z učitelů jmenujme alespoň Michaela Kohna, Filipa Weiskopfa a Izáka Schwarze, který zde působil do roku 1872 a pro svoje zásluhy nejen o židovskou obec, ale i obec Slatinu byl velice oblíben. Židovští učitelé byli vůbec často rádci i pomocníky slatinských rychtářů a starostů.
V čele náboženské obce stál samosprávný výbor složený z volených zástupců a vedený starostou. Tento výbor na svých schůzích vyřizoval záležitosti židovské obce, roční rozpočet, udržování synagogy a školy, příspěvky krajskému rabinátu do Blatné, podpory chudým souvěrcům, milodary a jiné záležitosti. Vytvořením nové židovské obce roku 1868 v Lažanech Enisových došlo k oslabení slatinské obce a vystěhovalectví do Ameriky, v roce 1894 to bylo 134 osob, celkově pak téměř 250 jen ze Slatiny. Z historického hlediska je nejzajímavější ghetto, z něhož se však do dnešní doby dochovaly jen domy označené v plánku z roku 1837, číslo 19, 29, 31 a i ty jsou značně přestavěné (slouží dnes rekreačním účelům). Hlavní jádro židovského ghetta ve Slatině tvořila skupina řadových kameno-hliněných domků o velikosti cca 6 x 5 metrů. Například v roce 1846 bydlelo v 11 domcích celkem 19 rodin čítajících celkem 110 osob, což představovalo třetinu obyvatel vesnice. Dalších 19 Židů bydlelo u "křesťanů". Po roce 1850 začala emigrace slatinských Židů zejména do Spojených států severoamerických (1), ale i na Balkán (Bosna - Hercegovina) a poslední židovská rodina opustila Slatinu v roce 1917. Při přestavbě domku čp. 29 prováděné okolo roku 1980 bylo zjištěno kamenohlinité jádro jednoho z původních domků židovského ghetta, potvrzující údaj uvedený v místní kronice, že domky byly "hliněné". Šlo o kombinaci kamene a velkých nepálených hliněných cihel. Ghetto bylo postaveno v části obce na nehostinné, bažinaté půdě (na slatinách), kde v té době ještě vyvěral, snad lécivý pramen se značným obsahem hořčíku.
V roce 1834 zde bydlelo 17 rodin, vždy v jedné místnosti, dokonce v některé i dvě rodiny společně. Těžko si dnes dovedeme představit podmínky tohoto bydlení, když rodiny byly početné, i o deseti dětech, někdy i více. Domky byly vesměs drevěné v kombinaci s kamenem a nepálenými velkými hliněnými cihlami.
Význam Židů v životě Slatiny
Hlavním důvodem proč Kunáš z Machovic Židy ve Slatině usadil, byl důvod ekonomický pro něho samotného. Židovský živel však dával vesnici určitou rázovitost. Tak například se tu konaly židovské bály, převážně v hospodě Žida Hasterlika. Slatina měla ještě druhou, dominikální hospodu. O sobotním šábesu
Šabat
Šabat (hebrejsky: שבת) je u judaismu týdení den odpočinku. Jedná se o nejsvětější svátek, zmíněný jako jedno z přikázání v židovském Desateru. Začíná v pátek se západem slunce, po němž se v domácnostech koná slavnostní večeře. Od této doby jsou zakázány určité druhy práce (nesmí se pracovat, cestovat, vařit) a věřící se má věnovat odpočinku a studiu svatých textů. V sobotu ráno se v synagoze koná ranní bohoslužba (šachrit) s kázáním a dodatečnou modlitbou (musaf). Poté následuje sváteční oběd a po něm odpočinek a studium. Šabat končí po té, co na obloze vyjdou 3 hvězdy. Je to svátek, při němž se sejde celá rodina pohromadě.
Čtvrté přikázání Desatera zní:
"Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý."
Bible, Exodus 20:8-11
vesnice ožila desítkami Židů z celého okolí s jejich typickými černými kaftany, klobouky a dlouhými plnovousy. Zajímavou podívanou skýtaly i pohřební průvody procházející obcí ke hřbitovu Na Hradcích. Přesto že zde byla dvě etnika, žili domácí obyvatelé i Židé ve shodě a klidu. Chudí obyvatelé pomáhali Židům při jejich obchodě jako honci dobytka do okolních tržišt, i do Prahy a Bavorska. Nosiči, poslové, sedláci nabízeli své povozy, dobytek a obilí. Lze tudíž říci, že v tomto ohledu doba rozkvětu slatinského židovstva byla významná i pro obec. S ubývajícím počtem Židů se prázdnila i nákladná modlitebna, přestalo se vyučovat v "šůlu", dorůstající židovská generace hledala obživu ve městech, stěhovala se i do Ameriky. Bohabojný Mojse Hasterlik, chtěje zachránit alespoň synagogu pro další desetiletí, složil roku 1898 spávci náboženské obce v Horažďovicích 2000 zlatých na to, aby tato nebyla prodána a aby z úroků vkladu byly prováděny opravy. 20. září 1917 opustil Slatinu poslední Žid, Karel Sabath (1), a odstěhoval se do Kasejovic. Téhož roku koupil synagogu za 10 800 Kčs obchodník a učitel hudby pan Karel Volmut. Podnikavě ze "šůlu" přestavěl kupecký krám a z modlitebny stodolu. Po druhé světové válce se odstěhoval a opuštená stavba sloužila k různým účelům obce i vzniknuvšího Jednotného zemědělského družstva. Když pak družstvo synagogu využívalo ke skladování strojených hnojiv zdálo se, že její osud je zpečetěn. Naštestí ji po sloučení družstev tehdejší vlastník JZD Svéradice prodalo a noví vlastníci ji obnovili do dnešní podoby. V rámci dokumentačního výzkumu pro ICOMOS (Mezinárodní rada pro památky a sídla - nevládní organizace UNESCO) (2) se sídlem v Paříži, navštívili Slatinu Rivka a Ben Zio Dorfmanovi z izraelské pobočky ICOMOS. Výsledkem jejich návštěvy bylo doporučení, že by se za pomoci organizací, institucí a sponzorů měl stejným způsobem zachránit i židovský hřbitov, jako ojedinělý komplex vesnického židovského osídlení, dokud je ještě čas.
Zpracováno s využitím materiálů pana Josefa Smitky
(1) Zde je nutné zmínit významného člena slatinské židovské komunity z rodu Sabathů, Adolfa Joachima Sabatha.
(2) ICOMOS - Mezinárodní rada pro památky a sídla je nevládní organizací UNESCO. Je zastřešující mezinárodní organizací pro otázky teorie a praxe památkové péče. Podporuje bádání, identifikaci, ochranu, konzervaci, restaurování, regeneraci, výchovu a prezentaci nemovitých kulturních památek a sídel. V tomto smyslu má nezastupitelnou úlohu při výměně mezinárodních zkušeností. ICOMOS přijímá zpravidla na svých Generálních shromážděních, která se konají každé tři roky, mezinárodní dokumenty zaměřující se na jednotlivé oblasti památkové ochrany. Jde o mezinárodní platformu upřesňující odborný přístup k péči o kulturní dědictví. Tyto dokumenty nejsou právně závazné, ale při schválení všemi národními komitéty ICOMOS tvoří základ pro odborné otázky, doktrínu a praxi v každé členské zemi. Vedle nesčetného počtu dílčích rezolucí a doporučení z odborných symposií ICOMOS tvoří základ filosofie tohoto oboru osm dokumentů. Uveřejněné texty mají sloužit odborným pracovníkům a organizacím památkové péče, výkonným orgánům státní památkové péče, zástupcům měst a obcí a konečně i široké veřejnosti chápající význam a smysl uchování kulturního dědictví budoucím generacím lidské společnosti ve třetím tisíciletí.
  Webdesign: Petr Vápeník, ↑ Nahoru ↑